Pobyt ve tmě: Jak mě 7 dní ve tmě učilo užívat si Nicnedělání

EDIT 7. 10. 2020: Nahrál jsem rozhovor s Lenčou a Tomem, kteří byli mými „průvodci” na pobytu ve tmě, o kterém píši v tomto článku. Poslouchejte zde: MUP #4 Pobyt ve tmě s Lenčou a Tomem.

EDIT 17. 11. 2021: O svém osobním prožitku z pobytu ve tmě si povídám mezi čtyřma očima s Luci ve 46. dílu našeho podcastu Svojí cestou.

—

Zavřel jsem dveře a ležérně se opřel o dřevěnou zeď. Neměl jsem kam spěchat. Pohlédl jsem do tmy kolem sebe a ověřil si, že nic nevidím. V hlavě mi začala znít známá píseň The Sound of Silence.

“Paráda! Tak jsem tady… A co teď?”

…

Pobyty ve tmě mají dlouhou tradici a jsou organizovány po celém světě. Na rozdíl od tibetských mnichů jsem však ve tmě nestrávil týdny čtyři, ale jen jeden. I tak se sedm dní táhlo snad měsíc.

Poprvé jsem o těchto pobytech četl v nějakém časopise, možná to byl Forbes. Hned jsem věděl, že do toho někdy půjdu. Prostě jsem to věděl. Nevěřili byste mému překvapení, když jsem o dva roky později našel pod vánočním stromem obálku s poukazem začínajícím tajemnými slovy “Dávám ti světlo, dávám ti tmu.”

Podstata tmy

15. dubna jsem vlakem dorazil do Kutné Hory. O dvě hodiny pěšího pochodu později jsem dorazil do malé vesničky, kde jsem se potkal s Tomášem – mým průvodcem tmou.

Vlezl jsem do chatky, vybalil si věci, zapamatoval si, kde co je a zhasl. Ani po deseti minutách jsem nedokázal rozpoznat prsty své ruky vzdálené pouhých 15 centimetrů od očí a musel se smířit s podstatou tmy – je v ní tma.

Na mysli mi vytanula první otázka – co tu vlastně budu celou dobu dělat? Přestože jsem v červnu 2017 absolvoval náročný desetidenní meditační kurz, díky kterému jsem se téměř odnaučil nudit, tohle bylo jiné. Žádný řád, který následovat, žádný přesně stanovený čas večeře, na kterou se těšit.

Noční život

Význam průvodců tmou je ten, že každý den nosí do tmy jídlo a jsou k dispozici, když chce člověk sdílet své zážitky nebo problémy, které ho ve tmě mohou potkat. Jídlo na celý den nosili Tom nebo Lenka nepravidelně mezi jedenáctou a třetí hodinou odpoledne. To proto, aby člověk opravdu ztratil pojem o čase.

Prvních 24 hodin se neskutečně táhlo. Čekal jsem, že začátek pobytu strávím doháněním spánkového deficitu, ale mé tělo se rozhodlo dělat naschvály a zůstat vzhůru. Vymýšlel jsem proto náhradní program.

Meditoval jsem, dojídal svačinu z vlaku, cvičil a zaznamenával si ty nejzajímavější myšlenky. (Ano, i potmě se dá psát – stačí si vždy natrhnout okraj stránky tam, kde jste skončili.)

Konečně se ozvalo bušení na dveře chatky – jídlo dorazilo! Kromě prvního dne, kdy jsem byl na pochybách, jsem vždy bezpečně poznal, jakou baštu mi průvodci připravili. Užíval jsem si chutné a pomalé hodování.

Velkým dobrodružstvím bylo také sprchování a čištění zubů. Nejlepší způsob, jak potmě použít pastu, je vymáčknout si ji rovnou do pusy!

Mezi mé aktivity, kterými jsem trávil čas, se vmísilo i vzpomínání na dětství a na to, jak jsem byl na základní škole plný nadšení a jak mi naopak gympl vysával energii a radost do života. Promýšlel jsem nové podnikatelské strategie, vize a plány.

Učil jsem se také lucidně snít a vystupovat z těla, ale to je kapitola sama pro sebe. Sny, které se mi zdály, byly neuvěřitelně barevné a jasné, jak kdyby ve snech můj mozek kompenzoval absenci světla při bdění.

Nicnedělání

Uvědomil jsem si, že přemýšlení o čase a o tom, kolik mi ještě zbývá do konce dne či pobytu, mě stresuje. Nejlépe jsem se cítil v meditacích nebo kdykoliv jindy, kdy jsem nepřemýšlel o minulosti či budoucnosti.

V praxi se mi tak potvrdilo pravidlo, že všechno utrpení je způsobeno myšlenkami. Připomněl jsem si, jak moc jsme vázáni našimi budíky a deadliny a jak málo si užíváme toho, co zrovna je.

Mým oblíbeným cvičením se ve tmě stalo Nicnedělání. Prostě si sednete a neděláte nic – žádné přemýšlení, žádné fyzické cvičení, nic. Jen jste a zíráte před sebe. Nezdá se to, ale není to tak jednoduché. Pokud toto cvičení vydržíte třeba jen 20 minut bez toho, abyste náhle vyskočili s urgentním pocitem, že něco prostě MUSÍTE dělat, poplácejte se po zádech, jste dobří.

Tak moc jsme si navykli na neustálý proud myšlenek a aktivit, že nedělat nic je nenormální, obtížné a odfrknutí-hodné. Kdo nic nedělá, se fláká. Přitom Nicnedělání může být taková slast. A co je ve finále cílem všech našich snah? Není to snad být šťastný – cítit se skvěle?

O Nicnedělání podrobně píšu v mé knize Detox hlavy. Jestli chcete efektivně zkrotit svoji mysl a žít každý den v co největší lehkosti, doporučuji vám přečíst si ji a využít Sedmikrokový očistný postup, který v ní popisuji, abyste si vyladili své vnější i vnitřní prostředí a stali se vědomějšími tvůrci své radosti.

Halucinace?

Po vytěsnění myšlenek na čas a opravdovém ponoření se do tmy mi zbytek pobytu utekl poměrně rychle.

Na základě vyprávění jiných lidí, které jsem před pobytem četl, jsem očekával všechny možné halucinace. Dostavilo se však jen chvílemi otravné, chvílemi příjemné blikání v očích, které v průběhu pobytu gradovalo. Nejprve jsem kolem očí začal vidět bílé světlo, které blikalo intenzivně, jako stroboskop. V dalších dnech světlo zežloutlo a ke konci pobytu zčervenalo a ustálilo se, již neblikalo. Když jsem si tedy lehl na postel a zapisoval něco do sešitu, připadalo mi, jako kdyby ze všech stran svítila červená lampička. Zvláštní.

Někdy se mi také zdálo, že rozeznávám obrysy objektů v chatce. Na to jsem několikrát doplatil, když jsem uprostřed kroku, očekávajíc ještě dobrý metr prostoru, narazil holení do rámu postele.

Znovuzrození

Týden ve tmě může být podle mě neskutečně přínosný, ale rozhodně ne krásný. Nic totiž nevidíte. Pořádná dávka žasnutí na vás ale jako za odměnu čeká po konci pobytu.

Poslední den jsem dostal od Lenky budíka nařízeného na 4:30 ráno. Budík zazvonil, já vstal, oblékl se a plný nadšení a nedočkavosti jsem otevřel dvojité dveře vedoucí ven z chatky.

Přestože slunce ještě nevyšlo, po týdnu v absolutní tmě mi venkovní noc připadala nesmírně jasná. Vanul svěží vzduch a hvězdy, nezakryté smogem velkoměsta, nádherně svítily. Byl to překrásný pocit. Trochu jako když se znovu narodíte. Hádám.

Z dalších tří chatek postupně vyšli i ostatní tmo-pobytáři a dali jsme se do řeči. Společně jsme usedli na kraj nedalekého pole a pozorovali východ slunce. Byla to nádhera. V takových okamžicích si připadám naživu.

Lekce ze tmy

Pobyt ve tmě je intenzivní zážitek. Nevím, zda vám ho mám doporučit, nebo ne. Řekl bych, že k vám přijde sám, nastane-li správná chvíle. A až nastane ta správná chvíle, tma vám může změnit život.

Být sedm dní sám se svými myšlenkami není něco, co zažijete v „běžném” životě.

• Uvědomíte si věci, které jste o sobě netušili.
• Máte příležitost zvědomit (a třeba i vyřešit) některé své vnitřní konflikty.
• Zresetujete si svůj biorytmus – spíte, když na vás přijde spánek a jíte, když máte hlad nebo chuť.
• Dobijete si svůj pohár energie.
• Utřídíte si své životní hodnoty a priority.

Ať už jste právník, uklízečka, cestovatel nebo pilot, každý si ze tmy něco odnese. O tom jsem přesvědčený.

Lidé do tmy často chodí s konkrétním přáním a možná i vy máte něco, co ve svém životě chcete vyřešit. Já nic konkrétního k řešení neměl a možná proto se ani nic konkrétního nestalo, nenastal žádný zásadní průlom. A právě to je ta lekce, kterou jsem si asi měl ze tmy odnést – že mám být spokojený s malými pokroky a neočekávat zážitky, které mi převrátí život naruby.

A jestli půjdu znovu? To se ještě uvidí. Zatím to neplánuji, ale třeba se mi po hlubokém klidu tmy zasteskne… Děkuji ti, mami, za tuto opravdu neobyčejnou a výjimečnou zkušenost.

…

Odkaz na pobyt ve tmě u Kutné Hory, kde jsem byl.

Kniha Tvarytmy od Jaroslava Duška, kterou jsem dostal spolu s poukazem.

Pro více informací o pobytech ve tmě navštivte Wikipedii.