O strachu – jak spatřit iluzi mysli, vzdát se strachu a žít v lásce?

Jak moc je ve vašem životě přítomen strach?

Obávání se budoucnosti, představování si nepříjemných scénářů, myšlení na minulé strachy a celkově nedůvěra v život?

Já u sebe pocit strachu v posledním týdnu zaznamenal mnohokrát. Vyvstalo to jako téma skrze finanční situaci, kterou řeším a která mě docela značně tíží. Kdykoliv se naskytne takováto příležitost nějaké zesílené emoce, která začne ovlivňovat můj život a která mi nejde jen tak během krátké chvíle pustit, zajímá mě, s čím se to pojí. Vždy je v tom nějaký poklad.

Jak totiž i sdílím ve svém kurzu práce s emocemi Nech to jít, emoce jsou v nás uloženy ve vrstvách. Pod povrchovou emocí je hlubší a pod ní hlubší. Postupně je můžeme spatřovat a nechávat jít, čímž se léčíme my i náš pohled na svět (a když bychom šli ještě dále, tak se tím uzdravuje i část kolektivní reality).

Nejde o to analyticky pitvat, co z čeho plyne a proč se zrovna teď dostavuje tento pocit a ne jiný, ale spíše jen vnímat, co se objevuje, dopřávat tomu prostor, aby se to mohlo ukázat, a nechat si skrze přístup otevřeného umožňování přicházet informace, o co jde. Nebojovat, ale vítat nepříjemné pocity jako příležitosti navyšování svého vědomí a léčení.

Během svých meditací a kontemplací, kdy jsem byl s tímto pocitem tíhy a nechával ho procházet, se ukazovaly stále hlubší vrstvy. Nejhlubší vrstvou, ke které jsem zatím došel, je pocit, který by šel popsat slovy: „Nevím, jestli je tento svět bezpečný. Nevím, zda jsme tu podporováni. Nevím, zda se tu můžu uvolnit a pustit kontrolu a věřit, že je o nás postaráno a že má s námi vesmír dobré úmysly.“

Je úlevné vědět, co je za tou povrchovou nepohodou, která se někdy objeví, je taková neurčitá a přitom nelogická – racionálně vím, že se peníze vždy nějak poskládají, že je spousta možností a řešení atd., ale naše pocity nejsou racionální. A tak si jen dodávám pocit LÁSKY a BEZPEČÍ.

Mluvím ke svému vnitřnímu dítěti a ujišťuji ho, že je v pořádku, v bezpečí a že se může uvolnit. Že to tu je přátelské místo plné podpory ze všech stran, že je tu mnoho lidí, kteří nás mají rádi, a že nás život miluje (my jsme projevem života!). Vnímám, jak se tato trhlina zaceluje – pozvolna, ale přece.

Dovoluji si nevěřit negativním myšlenkám založeným na strachu a jen se sám dosycovat a znovu a znovu se vracet k důvěře, že se vše v každém okamžiku děje správně – a že to hlava nevymyslí, že je třeba se této důvěře odevzdat.

Pokud v životě někdy prožíváte něco podobného, ať už to spouští cokoliv „kolem vás“ – jakákoliv situace – tak vás podporuji v tom nehledat řešení venku, ale spojit se s tou naší vnitřní částí, která jen potřebuje ubezpečit a ujistit, že je v pořádku. Přijmout ji, opečovat ji, povzbudit ji. Dopřát si na to čas, protože to má velký smysl a podpoří to celou naši další cestu životem.

No a hlavně – vzhledem k tématu měsíce – rozhodnout se nevěřit myšlenkám strachu. Stejně jako jakékoliv jiné negativní myšlenky vyvěrají jen z nahromaděných emocí založených na iluzi – iluzi toho, že tu jsme sami jako jedinci, kteří mohou zemřít (kdo umírá?) a kteří se životem musí zápasit. Z iluze, že o nás není postaráno a že se něco může dít špatně. Z iluze, že něčeho musíme dosáhnout, abychom byli dost dobří. Z iluze, že život je něčím jiným, než láskou.

Naštěstí nejsme naší myslí a nemusíme jí věřit. Naše oddanost věřit v dobro života, ke které se znovu a znovu můžeme vracet, má mnohem větší sílu, než jakékoliv myšlenky, které mysl může vyplodit, i jakékoliv emoce s nimi spojené. Odevzdávejme je, pouštějme je! Znovu a znovu a znovu. (Viz 19., 20. a 24. epizoda podcastu Čistá mysl a viz můj online kurz práce s emocemi Nech to jít.)

S každou emocí, která se dostavila a kterou necháme jít, se rozpouští i část této iluze. Začínají se dostavovat láskyplnější myšlenky a svět nám rozkvétá před očima – zcela automaticky, bezúsilně, jako důsledek našeho odhodlání zůstávat bdělí a stále více si uvědomovat, kým skutečně jsme a kým nejsme.

Nátlak mysli a její snaha udržet si skrze myšlenky strachu svoji suverenitu se postupně může začít mírnit. Ve výsledku můžeme dojít prozření, že nejsme naším tělem ani naší myslí a najít tak trvalý mír. Těším se, až o tom budu moct psát! 😉

Jak začít rozpoznávat svoji mysl a nechytat se do jejích příběhů?

V první řadě být si vědomi toho, co se v nás odehrává! Trénovat všímavost, a to při meditaci i v průběhu každého dne. Všímat si, z čeho se teď skládá naše realita, jaké myšlenky a pocity se dostavují, a uvědomovat si, že jsou jen externími objekty procházejícími po plátně vědomí jako mraky na obloze.

Na to se tento měsíc zaměřujeme, a tak vás zvu k tomu věnovat tomu pozornost! Můžeme tím rozjasnit své životy více, než si možná myslíte.

Závěrem bych rád sdílel citát z mé oblíbené knihy Letting Go od Dr. Davida Hawkinse:

„Podvědomě si představujeme, že nás strach udržuje při životě; je to proto, že strach je spojen s celým souborem našich mechanismů přežití. Máme představu, že kdybychom se strachu, našeho hlavního obranného mechanismu, zbavili, stali bychom se nějakým způsobem zranitelnými. Ve skutečnosti je pravdou pravý opak. Strach je to, co nás zaslepuje před skutečnými nebezpečími života. Ve skutečnosti je strach sám o sobě největším nebezpečím, kterému lidské tělo čelí. Právě strach a pocit viny jsou příčinou nemocí a selhání v každé oblasti našeho života.“ – David R. Hawkins

Přeji všem odvahu setkávat se se svým vnitřním světem, plně ho přijímat a nechávat odejít vše, co není založeno na lásce!

Jaké by to bylo, plně důvěřovat v život?