Spokojenost prioritou – nedostatek disciplíny nebo správná cesta?

Celý srpen jsem byl naladěn na vlně pohody, klidu a užívání si přítomnosti.

Ne, že bych chodil na party, utrácel a holdoval extrémním sportům, spíše jsem více meditoval, navštěvoval krásná místa (procestoval Thajsko), potkával úžasné lidi a hlouběji poznával sám sebe. Byla to nádhera.

Přišel jsem ale na nevýhodu tohoto režimu.

Byl jsem sice plný energie, lásky a radosti ze života, ale absolutně se mi nechtělo dělat nic spojeného s prací a „povinnostmi“.

Jen párkrát jsem se v útulných kavárnách dokázal naladit tak, abych byl schopný odpovědět na nahromaděné emaily a pokračovat s prací, kterou jsme si s týmem naplánovali. Nechtělo se mi s nikým volat, chatovat ani nic plánovat. Vše, co zahrnovalo pocit „musu” (deadliny) mě odpuzovalo.

Vzpomněl jsem si na lidi, kteří tvrdí, že vzít si při studiu gap year téměř znemožňuje následný návrat do studijního módu. Prý je pak těžké najet zpět. Něco na tom bude.

Proto jsem si zvolil jinou možnost – vůbec se nesnažit najet zpět.

Vždyť jsem šťastný, tak proč bych se vracel k režimu, který mi nevyhovuje? Jen proto, že to tak lidi dělají a považují to za „normální”? To není můj styl.

Pokud se k něčemu nemůžu donutit, očividně to není něco, čemu bych měl věnovat energii. Tělo ví, co je pro něj dobré.

Žijeme ve světě, kde jedním ze tří největších zdrojů kromě energie a času jsou peníze. Samozřejmě proto musím vydělávat, pokud nechci žít na ulici. Jedu si ale svým tempem.

Pracuji na tom, co mi dává největší smysl. Rozjel jsem nové projekty. Práci nekončím, když mám hotovo, ale když jsem unavený a nechci pokračovat. Omezil jsem nastavování deadlinů. Deleguji co nejvíce práce mohu, aby na mě zbylo jen to, co mě zajímá a naplňuje.

Možná vám to zní jako nedostatek disciplíny. Někdo by asi řekl, že jsem líný. Já si rád myslím, že jsem efektivní a šťastný.

Cítím se nejlépe za poslední tři roky. Každý má jiná měřítka a někdo by nebyl šťastný, pokud by nepracoval 16 hodin denně. Já se učím být spokojený bez podmínek.

Z krátkodobého hlediska asi nejsem produktivnější, ale vždy vím, co má prioritu. Více sleduji, jak se cítím a kolik mám energie. Dlouhodobě tak očekávám vyšší spokojenost. A o co jiného tady jde?

Na dlouhodobé efekty tohoto ležérního přístupu k životu si ještě budu muset počkat. Mnoho věcí jsem zatím nevychytal a budu o nich přemýšlet. Cítím ale, že jsem na cestě, která mě baví a přispívá k mé mentální pohodě, takže to nemůže skončit špatně.

Věřím totiž, že nic není důležitějšího, než cítit se dobře.

Jinými slovy: moje pohoda má vždy prioritu.

Jak jste na tom vy? Jak balancujete spokojenost v přítomnosti a plnění cílů a „povinností”?